Nakladatelství Šalvar

Úryvek z knihy

V přístavu byly skoro o hodinu dřív. Ještě si v závětří na lihovém vařiči připravily polévku a v klidu ji snědly. Pak se důstojným krokem vydaly k lodi. Viděly ji už z dálky.

Jana se začala smiřovat s představou, že ji v napjaté chvíli Irena nebude jistit záda. Mrzelo ji to, ale nebyla z lidí, kteří by to dali mrknutím oka najevo.

Přiznávala si směšnou nervozitu potlačované radosti z nadcházejícího setkání. Začínala v ně věřit. Bála se. Těšila. Představovala si minutu po minutě. Setká se s mužem, který v ní dokázal vyvolat snad všechny citové polohy, kterých je schopna. Vztek plný něhy, panovačnou odevzdanost, radost, která ji ochromovala, i stesk, který ji stimuloval. Lásku a také zoufalství...tím to před pěti lety končilo. I když je oblékla do hávu vznešené hrdosti. Teď to prostě nesmí zkazit. Miluji tě. Dokáže to říct? Ale co když už je Tomáš někde úplně jinde? Přejela pohledem po svých modřinách. Usmála se. Její pohmožděné tělo Tomáše spíš pobaví. Přesně takhle ji zná. Jestli ovšem její nahé tělo vůbec uvidí.

Třeba má ženu? Upřímně řečeno, čekala by menší harém - pořád lepší, než jeden hluboký vztah. Bože, jsem já to ale husa. Takhle si všechno zkomplikovat.

Janě unikl povzdech, který Irena okamžitě postřehla. Věnovala jí prohřátý pohled - no tak, no tak.

Došly ke svému molu.

"To je macek," hodnotila trčící loď Irena, "dobře třípatrový činžák... kudy se tam leze?"

Nevzrušeně kolem lodi procházely. Z hlubin majestátního kolosu se ozývalo uklidňující vrčení motorů. Kolem přídě pěnila voda.Znaveně sundaly gemmy. Protahovaly záda. Rozhlížely se.

"Proč kolem tak víří ta voda? Jako by to právě odplouvalo..?" usmívaly se. Loď se velebně, centimetr po centimetru, vzdalovala od břehu. Můstek zaklopený, přes zábradlí vyklonění mávající pasažéři.

"Vždyť to má jet až za půl hodiny?" zastavila se nejistě Marta.

"No tak moment, co je to za bordel?" Irena vystartovala k nejbližšímu přístavnímu dělníkovi. Napjatě pozorovaly jejich siluety. Dělník se zjevně bavil. Irenina gestikulace přešla z užaslé strnulosti do němé grotesky, tím absurdnější, že ji místo piana podmalovávalo hluboké bručení. Obrovské kovové pláty se jako zrezivělé kulisy pomalu, neochotně vysouvaly ze scény.

Jana ucítila, jak se jí lehce podlamují kolena. Posadila se, neschopná cokoliv podnikat. Prostupoval jí mrazivý, paralyzující klid. To je přesné. Přesně takovýhle je život. Umí si vyčíhnout tu správnou chvíli. Počkat, až překlopýtám nejhorší překážky, a v cíli mi nastavit nohu. Banalita jako past.

Slepě hleděla na olejovou skvrnu na hladině, vdechovala pach motorů smíšený s vůní moře. Tiše, cynicky, zraněně se rozesmála.

"Do hajzlu!!!" zastavila se Irena v mírném zákonu, "tohle přece není možný!"

Jana rezignovaně pokrčila rameny.

"To teda né! Kdybys tam měla doplavat!"

Marta s Božkou se po sobě nejistě podívaly. Průšvih? Jistě. Ale tyhle reakce jsou přece jen přehnané....? Co se to tady vlastně odehrává? Irena po Janě přejela tázavým pohledem, pak mávla rukou, "na Martiniku na Janu čeká jedinej chlap na světě, kterýmu by se nestyděla říct, že ho miluje."

"To musíme nějak vyřešit," řekla Božka. Marta odběhla shánět nějakou kancelář. Prostě tomu odmítaly uvěřit. Irena povykovala na námořníky na lodi. Ukazovala lodní lístky. Tak nás tam hergot nějak dostaňte. Člunem, helikoptérou, vždyť je to pár metrů! Vždyť to nemůže být takovej problém! Čemu se ten kretén směje? Jana to všechno sledovala odcizeně. "Odplouvalo to už o půl," hlásila vracející se Marta. Pasažéři měli povinnost tady být už o hodinu dřív, kvůli pasovým formalitám. Martinik je prostě francouzskej a kvůli drogám je tady přísná celní kontrola." "Proč nám to nikdo neřekl?" Božce vzrušením přeskočil hlas.

"A my si ještě vaříme polívku!" zavyla Irena, "a čekáme až vystydne!" Jana je lhostejně poslouchala. Už zase to prožívá. Kdosi leze na oblohu a sundává slunce. Jako by čekal na okamžik, až bude chviličku šťastná. Svět kolem ní ztrácel obrysy, pohasínal. Živote? Můžeš být spokojen. Máš mě přesně tam, kam jsi mě chtěl dostat. Vzdávám to. Jsi normální hajzl. "Jediné, co se teď dá udělat, je jít a zavolat Tomášovi, že nám to prostě ujelo." Irena vzala skutečnost na vědomí.

"To asi budu muset," pokývla Jana a unaveně se zvedla.

"Moje moravská babička by teď řekla, že ju z teho asi štréchne," pokusila se atmosféru odlehčit Božka, ale nepomohlo to. Hledaly telefonní automaty. Božka trošku přibrzdila.

"Holky, na jeden lodní lístek bychom ty prachy asi ještě poskládaly?" řekla tiše. Irena se vděčně usmála. Marta přikývla. "Sice mi na zbytek týdne zbude asi dvacet korun - českých, ale nějak přežijeme."

"V nejhorším zhubneme," souhlasila Božka.

Irena s úžasem zaznamenala, že se jí hrnou slzy do očí. Jana se vlekla o pár kroků vpředu. Ani si nevšimla, že je sama. Zastavila se před automatem a hledala v ledvince telefonní číslo. Dovolala se hned napoprvé. Diskrétně se odvrátily, ale utichly, aby jim nic neuniklo. "Tome, volám z Caracasu - ono nám to ujelo...ne, slyšíš dobře. Prostě nám ta loď na Martinik ujela, no... Ne, na to nemáme, to nejde...

Irena začala vzrušeně mávat. "Na jeden lodní lístek ještě máme!"

Jana ji přejela unavenýma očima a zavrtěla hlavou..."fakt ne, prostě to zase nevyšlo...já vím, že nemůžeš, jasně. Tak třeba jindy...ne, neboj, my se o sebe postaráme...za týden..."

Irena to nevydržela. Stoupla si vedle Jany a lomila rukama.

"...jasně, ty taky...to víš, že jo," Jana zaklonila hlavu a zhluboka se nadechla. Oči se jí plnily slzami. Vztekle bojovala s chvilkovou slabostí. "...no, je to škoda, ale to se prostě někdy stane. Všechno nevyjde, jak by si člověk přál..."

Irena popadla Janu za ramena a zatřásla s ní. Jana se mírně odvrátila a odstrčila ji.

"...jasně, až budeš doma, tak brnkni, čau." Jana pomalu zavěsila a opřela si hlavu o automat. Irena nad ní stála v němém rozčilení. Pak se otočila k přístroji a bouchla do něj pěstí. Sneslo se ně dlouhé mlčení.

"Ale na jeden lodní lístek bychom to ještě stloukly...?" řekla tiše Božka.

"Holky díky, ale... je to nesmysl." Jana se smutně usmála. Pohledu na Irenu se raději vyhnula. Stály bezradně na navigaci.

"Co teď?"

Jana by se nejraději postavila k nejbližší zdi a tloukla do ní hlavou, Irena v sobě nastartovala mražení. Marta neochotně zvedla pohled, "obávám se, že v téhle situaci nám nezbývá jiné řešení, než se všechny čtyři vrátit k Miguelovi."

Tísnivě dlouhé ticho. Božka se pronikavě zadívala na Irenu, "raději mu zavolej ty."