Nakladatelství Šalvar

Láska v mollové tónině

Zatím jsem většinou popisovala zkušenosti a dojmy člověka, který se dostane do cizí země nebo kultury. Pocity při vstupu do – pro mě zcela nového - světa filmu byly překvapivě podobné. Proč to nezkusit popsat stejně, jako když jsem se poprvé ocitla třeba - v Zimbabwe?

Ne, nepronikla jsem pod povrch. Tak jako tam jsem zůstala cizincem, tak i tady zůstávám laikem. Nevadí.

Asi to znáte. Tréma. Údiv. Trapno. Osamělost. Chuť zdrhnout. Ale taky okouzlení a okamžiky velké radosti, když se před vámi ten cizí svět začne otevírat.

(Autorka na záložce knížky)

LÁSKA V MOLLOVÉ TÓNINĚ

1. obraz

Pod titulky, beze slov

Chodba před studiem v rozhlase. Zdeněk sedí ve fotelu a kouří. Na dveřích studia svítí červená. Zhasne. Vychází Sylva a zve Zdeňka dál. Ten naposledy mohutně zatáhne a cigaretu típne. Dají si pusu na tvář. Zdeněk vchází dovnitř, dveře se zavřou.

2. obraz

Rozhlasové studio. Sylva má do svého pořadu pozvaného Zdeňka, který právě vydal novou knihu.

Sylva profesionální, mírně rutinérská, už toho má pro dnešek dost. Ale Zdeňka vidí ráda. Panuje mezi nimi mírně jiskřící kamarádství. Bývalí milenci? Zdeněk v lehké opozici. Stydí se, že propaguje sám sebe v médiích. Není jasné, kdo komu právě pomáhá.

Hlas z režie Pět vteřin… jedeme.

krátká kamarádská gesta, kratičká znělka, do ní Sylva

Sylva :   Na závěr dnešního kulturního kaleidoskopu vítám vzácného hosta, spisovatele Zdeňka Hrubého, který včera pokřtil svůj nový román “Láska v mollové tónině.”

Zdeněk : Dobré odpoledne.

Sylva :  Přiznám se, že jsem do knihy večer nahlédla a – odtrhla jsem se až ráno… dojatá. Ten příběh je strhující, ale také hodně depresivní…?

Zdeněk : Je to kniha o osamělosti stáří.

Sylva:  Ale taky o lásce.

Zdeněk:  Dobře. O lásce ve stáří. To většinou není zrovna důvod k jásotu.

Sylva:  Proč myslíte?

Zdeněk:  Protože se díváte do výlohy a v kapse nemáte ani halíř. Máte jen hlad a chuť, ale už nemáte zuby.

Sylva: To mi připadá trochu degradující. Copak láska se dá chápat jako kus… kýty ve výloze?

Zdeněk:  A ne?

Sylva:  Myslela jsem, že láska je především cit.

Zdeněk:  Jistě. Všichni rádi mluvíme o vznešeném citu, ale na začátku i konci všeho je jen… maso.

Sylva:  Podle názvu “Láska v mollové tónině” bych ve vaší knize hledala spíš smyčce než … řezníka.

Zdeněk:  A co jste v ní nakonec našla?

Sylva : Našla jsem tam… kus pravdy, o které jsem dřív nevěděla. Taky velkou něhu a beznaděj.

Zdeněk:  Ta kniha je hlavně plná vzteku.

Sylva (komunikuje s režií, kýve) K těmhle slovům by se asi hodil rock, ale snad nepohrdnete ani Vivaldim.

Hudba – Vivaldi, Zima, f moll, Alegro non molto

Sylva: Ty tu knihu nechceš prodat? Takhle všechny čtenářky odradíš.

Zdeněk:  Naopak. Teď se jen pohrnou, aby mě zachránily.

Sylva (usmívá se) Pořád zůstáváš sám v té své … jak se to jmenuje?

Zdeněk: Vyžlice. Sám. Co ty?

Sylva:  Vše při starém. Starý dobrý Rudolf.

Zdeněk:  Dcera už je… odstěhovaná?

Sylva (kýve.) Teď už mi zbývá jen kočka na klíně a štrikování.

Zdeněk:  To´s to vzdala dost brzo, ne?

Sylva se na něj chvilku s úsměvem dívá, pak se natáhne a dotkne se jeho tváře. Ráda by, aby to vyznělo mateřsky. Jenže nevyzní. Zdeněk se bezděčně její ruky dotkne rty. Oba na okamžik zrozpačití. Možná je to zlomový okamžik jejich letitého přátelství. Naštěstí se ozve režie.

Hlas z režie – Tak ještě jeden krátký vstup. Jedeme!

Hlas z režie – Tak ještě jeden krátký vstup. Jedeme!

Sylva:  Zdeňku, ve své knize dost sugestivně líčíte pocity muže, který se na prahu stáří hluboce zamiluje. To je ...autobiografie?

Zdeněk:  Každá knížka je přece vždycky trochu autobiografie.

Sylva : Dobře, zeptám se jinak. Do jaké míry je vaše poslední kniha autobiografická?

Zdeněk (vzhledem k Sylvě vyčítavě zavrtí hlavou) Tohle přece… snad jen… kdybych měl podobný příběh prožít, chtěl bych ho prožít právě takhle. Se vším všudy. Víc vám k tomu neřeknu.

Sylva:  V posledních kapitolách se velmi otevřeně dotýkáte otázky eutanázie, nebo, jak vy to nazýváte - asistované smrti. Jaký je váš názor na tenhle citlivý problém?

Zdeněk:  Umělé prodlužování života pomocí přístrojů považuji za týrání.

Sylva:  No tak jednoduché to asi není…

Zdeněk:  Ale je. Problém se z toho vytváří uměle. Jestli chce někdo zemřít, má na to plné právo. Je to jeho věc. A společnost mu v tom nemá co bránit.

Sylva:  Když chce někdo zemřít, tak prostě spáchá sebevraždu…?

Zdeněk : A co když nemůže? Sebevražda není trestná. Ale kdyby mu někdo pomohl? Bude se zpovídat z vraždy. Jsme v jednadvacátém století… asi je na čase, abychom dodali nový obsah slovu humanita.

Sylva: Milí posluchači, také o tomhle je poslední kniha Zdeňka Hrubého, Láska v mollové tónině. Já teď mohu knize jen popřát, aby se dobře prodávala…

Zdeněk¨:  Ale o to přece vůbec nejde!

Sylva:  Aha?

Zdeněk:  Ať se jí prodá třeba málo, ale ať ji těch pár lidí, co si ji koupí, skutečně pozorně přečte. A když dvěma, třem čtenářům pomůže vyjet ze zajetých kolejí, budu jako autor spokojen.

Sylva:  Takže mi nezbývá než “Lásce v mollové tónině” popřát, aby se dostala do těch správných rukou. Děkuji Zdeňkovi Hrubému za návštěvu a pro dnešek se s vámi loučím. Příjemný zbytek večera přeje Sylva Tajovská a Zdeněk Hrubý.

Zdeněk:  Nashledanou.