Nakladatelství Šalvar

Milena Holcová je cestovatelka a spisovatelka. Zatím napsala sedm knih, ve kterých většinou svěžím způsobem vypráví o svých cestovatelských zážitcích. Obvykle nechybí ani určitý přesah, který čtenáři umožní neklouzat jen po povrchu poutavého „cestopisu“. Jedna z knih Holcové se však od ostatních velmi liší.

Kniha Za humny nejsou lvi je jiná než ostatní, a to hned v několik ohledech. Nevyšla v „domovském“ nakladatelství Šalvar, ale vydal ji v roce 2003 Fedor Gál ve svém G plus G. Liší se tím pádem i originální grafickou úpravou. Ale především – Holcová tentokrát nepřináší tradiční zážitky z cest, nýbrž inspirativní úvahy a zamyšlení. Pro její věrné čtenáře je to možná překvapení.

Zda půjde o překvapení kladné či nikoli, záleží především na vstupních očekáváních. Kdo je připraven na další dávku cestovatelských zážitků, může být zklamán. „Historky z natáčení“ sice v nové knize také najde, ale už v míře daleko menší. Slouží spíš jako prostředky interpretace nějakého problému, pocitu, myšlenky. Či jako příklad postoje, ke kterému se autorka léty dopracovala.

Kniha Za humny nejsou lvi není úplně lehké čtení. Jak sama Holcová popisuje v prologu, kniha je vlastně pokusem hledat odpověď na otázku, o co jde v pojmu civilizovanost. Autorka se k odpovědím (či lépe řečeno k nastolení otázek – jednoznačné odpovědi totiž v knize takřka nenajdete) dopracovává pomocí pěti okruhů, kterými jsou vztah k víře, k autoritě, ke svobodě, k jinakosti a k sexualitě.

Už výběr témat o autorce lecco vypovídá - že si pro svá zamyšlení vybrala velmi široký okruh, že se nebojí vstoupit na značně tenký led a že si tudíž dost věří.

Začněme od toho posledního – do podobných myšlenkových procesů se jistě pouští kdekdo, většinou ale jen s kamarády nad lahví vína. Holcová se nebojí dát myšlenky na papír, vydat je a čelit tak jistojisté konfrontaci. Zda k tomu byla dotlačena vydavatelem, nebo zda to byla čistě její osobní potřeba názorové exhibice, se lze jen dohadovat. Pravděpodobně šlo o kombinaci obojího, na tom koneckonců nezáleží. Důležitá a sympatická je především jedna věc – autorka se zdržuje jednoznačných a suverénních soudů. Při četbě její knihy můžeme cítit pokoru z poznání (i nepoznání), předkládá čtenářům svůj názor bez toho, aby tvrdila, že je jediný správný či uzavřený dalším pohledům na věc.

Tento postoj se možná dobře odráží v následujícím úryvku: „Odpovědi hledám spíš obrazně a vůči jednoznačným závěrům cítím ostych. Neopírám se o teoretické zázemí, ale výhradně o osobní, a tedy značně subjektivní zkušenost. … Já vím. Autorů, kteří se nadechují, aby zachránili Kapitol, přibývá. To nechci. Troška polemiky by však mohla být osvěžující, ne?“

Přístup „otázek bez jednoznačných odpovědí“ má však i stinnou stranu, jež může být pro leckoho hůře uchopitelná. Je těžké se někdy dopátrat, co si autorka skutečně myslí. V některých případech jsou její soudy patrné nebo je bystrý čtenář „mezi řádky“ vyčte, jindy ale převáží pocit, že Holcová sama přesně neví, co si o tématu vlastně myslet. Pro mnohé to nemusí být na závadu a berou to jako sympatický doklad toho, že autorka ze sebe nedělá vševědoucí a chce se hlavně podělit o zajímavou úvahu. Lehko si ale představíme čtenáře, který se po už několikáté otázce a větě se třemi tečkami na konci v duchu zeptá „Tak co si teda vlastně myslí?“. Touží přirozeně znát postoj své autorky a buď se s ním ztotožnit, odmítnout jej, či s ním polemizovat.

Ale právě černobílému ano či ne se autorka vyhýbá jak čert kříži. Zjevně bylo jejím záměrem provokovat čtenáře k dalším úvahám a nenechat ho jen se „bavit“. Útoky na mozkové závity i emocionální rozpoložení jsou nevybíravé. A pro mnohé jistě nepohodlné do té míry, že knihu odloží. Další po ní ale ze stejného důvodu budou pravidelně sahat.

Dostáváme se k onomu „tenkému ledu nelehkých a nejednoznačných úvah“. Holcová si ke svým zamyšlením rozhodně nevybírá snadné objekty a prošlapané cesty. Určité nepohodlí tak přináší nejen sobě (při snaze vměstnat myšlenky co nejúsporněji do vět a kapitol a pojmenovat témata co nejpřiléhavěji ), ale i čtenáři (který musí na malém prostoru čelit takřka fatálním otázkám a hledat odpovědi, kterým se možná chtěl vyhnout).

Tento „široký okruh témat“ (jak se dá suše popsat obsah knihy) je svým způsobem logický a přesně vybraný. Ten, jehož životní úvahy někdy přesáhly témata všedního dne a kdo se někdy snažil dobrat se neuchopitelné a nedefinovatelné „pravdy o životě“, se s autorkou na výběru témat jistě shodne. Možná na ně bude pohlížet jinak a na základě jiných životních zkušeností, přesto se ale dobere k podobným otázkám.

Při některých úvahách a míře jejich pravdivosti člověka někdy až mrazí. Proto je možná lepší si četbu knížky dávkovat. Přečíst ji v jednom zátahu není dobrý nápad hned z několika důvodů – je nutné si někdy od „těžkých životních úvah“ odpočinout a je stejně osvěžující odpočinout si občas i od autorky. Tu a tam vás totiž přepadne pocit, že spolkla všechnu moudrost světa a moudré domorodé kamarády má snad i na Marsu. Naštěstí v té chvíli zasáhne příjemná sebeironie a schopnost Holcové své závěry vzápětí vtipně shodit. A polemizovat sama se sebou.

Tento nadhled, odstup a umění nebrat se smrtelně vážně mnohým autorům chybí. A je přesně tím, co je nutné u Holcové ocenit. K tomu přidejme ještě zajímavý a čtivý sloh – i když, jak řečeno, většinou zkoumá silná témata, jakými jsou svoboda, víra, xenofobie či výchova a vztahy v rodině, čtenář se nenudí a dokáže úvahy sledovat dál a dál. Díky osobním zkušenostem Holcové jsou to úvahy velmi originální, díky jejímu stylu příjemně neakademické. A možná díky tomu všemu se čtenář bude k nastoleným myšlenkám vracet. Což bývá pro autora úspěch i pocta.